Ondřej Neff: Pondělní rozhovor se Zdeňkem Burianem. Zlatý máj, 1980, č. 2, s. 96 - 99.

Tohoto února je to přesně sedm let, kdy jsem poprvé požádal jménem Zlatého máje malíře Zdeňka Buriana o rozhovor. Bránil se jen krátce, načež řekl: "Dobře, přijd'te v pondělí." Koncem minulého roku jsem mu telefonoval znovu se stejnou prosbou a zase řekl: "Dobře, přijd'te v pondělí." Dostavil jsem se tedy v pondělí 3. prosince 1979 v jedenáct hodin dopoledne a Zdeněk Burian, stejně jako před sedmi lety, mě přijal v pracovně, která se podobá spíš obývacímu pokoji nějakého milovníka umění, než malířsky rozháranému ateliéru. A stejně jako tenkrát, i tohoto pondělka na stojanu bylo připevněno plátno s jakýmsi diluviálním výjevem.

Proč přijímáte novináře vždycky v pondělí?

Je to jediný den, kdy nepracuji. Vyřizuji si své záležitosti v nakladatelstvích, přijímám návštěvy a také novináře, když to musí být.

Nedávno jsem získal knihu Rallier du Batyho 15000 mil opuštěnými moři s vašimi ilustracemi. Je z roku 1925 a vaše jméno se tam vyskytuje jen na některých obrázcích jako signatura. To jistě byla jedna z prvních knih, kterou jste ilustroval?"

Vůbec první knihu jsem ilustroval v šestnácti letech. Byla to Stevensonova kniha Dobrodružství Davida Balfoura. Na tu vaši knížku se už nepamatuji, ale zřejmě vyšla v edici Země a lidé, kterou řídil doktor Stanislav Nikolau. Pro tuhle edici a také pro zeměpisný měsíčník Širým světem jsem tenkrát soustavně pracoval. Edice i časopis vycházely v České grafické unii. V té době mi bylo velice zle. Byl jsem v Praze od čtrnácti let bez podpory rodiny a bez pomoci přátel. Živit jsem se musel sám a pro malíře to bylo tenkrát neobyčejně těžké. Protloukal jsem se všelijak, nosil jsem i na nádraží kufry, dokud mi nenatloukli nosiči, ti v pruhovaných kazajkách. Dělal jsem také aranžéra výkladních skříní a myslím, že jsem to dělal celkem dobře. První skutečnou zakázku jsem dostal v Dělnickém nakladatelství. Bylo to někdy v roce 1921. Šlo tenkrát o výzdobu výkladní skříně. Práce se líbila a já dostal honorář - sto dvacet korun. Chtěl jsem ten úspěch nějak oslavit. Vypravil jsem se pěšky na Letnou a chtěl jsem si tam dát v kavárně dvě vejce do skla. Jak jsem šel kolem jedné zahradní restaurace tam nahoře na Letné, dostal jsem se do chumlu nějakých rozjásaných a roztančených lidí a když jsem se konečně vymotal, sáhnu do kapes - a peníze byly pryč i s kapsou! On mi ji někdo v tom zmatku utrhl!

Jak se to stalo, že jste se v Praze ocitl sám a bez pomoci?

Ještě před první válkou jsem chodil s bratrem v Brně do reálky. Jenže válka přišla a narukovat musel i můj otec, jako poslední výzva ve dvaačtyřiceti letech. Museli jsme se vrátit k matce do Kopřivnice a začalo být zle. Když se otec z války vrátil, topili jsme se v dluzích. Na domě byla hypotéka a přes válku jsme nemohli platit. Bratr šel studovat na techniku a já jsem se měl stát lesníkem. Náš učitel kreslení pan Bartoň otci domlouval, že dovedu kreslit a že mám jít do Prahy do Uměleckoprůmyslové školy. Otec se bránil, že dva syny na studiích neuživí. Jenže matka sehnala nějak tři sta korun a spolu jsme jeli do Prahy. Prostřednictvím jednoho přítele rodiny jsme zašli za malířem Gottem a ukázal jsem mu své práce. Ten se na ně podíval a řekl: Kdepak UMPRUM, tohle je na Akademii. Tak jsme zazvonili u ateliéru Švabinského. Bydlel ve věži, naproti Hyberniu. Otevřel a povídá jen tak mezi dveřmi: Právě leptám! Přijďte za čtrnáct dní. Čekali jsme ty dva týdny a nakonec nás Švabinský přijal. Choval se moc hezky, prohlédl si obrázky a řekl: dělejte zkoušky na Akademii. Odvážil jsem se a dopadlo to moc dobře - přijali mě ve čtrnácti letech rovnou do druhého ročníku. A když to tak dobře dopadlo, řekl jsem si, že v Praze zůstanu a že se tady uživím docela sám. Netušil jsem, jak hrozné to bude a dodnes nechápu, jak je možné, že jsem neumřel na tuberkulózu, jako čtyři moji kamarádi...

Jak se k vám chovali kolegové?

To víte, bylo mi čtrnáct let a mým kolegům kolem dvaceti, takže byli o šest a taky o osm let starší. Pochopitelně mě přezírali, nedružili se se mnou a tak začala moje osamělost, která určila můj život až podnes. Ale nezájem kolegů nebyl to největší zlo. Hůře se snášel hlad. Jednou to došlo tak daleko, že jsem stál před pekařským krámem a uvažoval jsem o tom, že ukradnu bochník chleba. Jenže jsem si uvědomil, jak jsem slabý a že bych daleko neutekl. To jediné mě odradilo. Jindy to bylo lepší. Jako tenkrát, když jsem pracoval na stavbě studentské kolonie. K obědu jsme dostávali takovou velikou buchtu. Když bylo hotovo, činže šla nahoru a v kolonce pak bydleli středoškoláci z dobře situovaných mimopražských rodin. A měl jsem po bydlení i po obědech!

Dostali jsme se k smutnému vzpomínání...

To víte, se mnou žádná zábava není. Ale já si na ty zlé doby nestěžuju. Člověk tenkrát ztvrdnul a poznal, že snese moc. A další - když poznáte život z žabí perspektivy, přestanete se bát smrti. Umíral jsem dvakrát a žádný dojem to na mne neudělalo. A poznáte také, jak jsou lidé tvrdí a necitelní. Když jsem několikrát spal pod železničním mostem, pozoroval jsem, jak ráno odváželi nezaměstnané, kteří tam spali přikryti novinami a přes noc zmrzli vysílením a podchlazením - docela jako horolezci. A lidé chodili kolem nevšímavě. Celkem to byla dobrá škola a od té doby vím, že hlad je zdravý, pokud ovšem člověk hladem neumře.

Vaše rané práce vycházely také ve Vilímkově nakladatelství a tam jste se dostal poprvé do styku s literaturou pro mládež. Jak začala vaše spolupráce s Vilímkem?

To začalo až po válce, jenže tenkrát nebyl papír a do roka vycházelo pár knih. Ale pak už to bylo lepší a jednou jsem dostal od Vilímka korespondenční lístek, jestli prý nechci udělat obálku pro Kiplingovu knihu Černý a bílý. Jestli bych nechtěl! Tenkrát už jsem byl ženatý a byli jsme se ženou pořadně vyhladovělí. Do práce jsem se dal okamžitě a přes noc jsem obálku udělal a odnesl Vilímkovi. Později mi jeho sekretář pan Šmaus prozradil, že starý pán byl nadšený a že řekl: Takovou obálku jsme neměli. Od té doby mi platili honorář za každé další vydání, a to nebylo zvykem. S Vilímkem jsem si rozuměl dobře a když to bylo možné, nakladatelství mi vycházelo vstříc. Když například jsem konečně dostal byt, chtěl jsem od Brouka a Babky koupit na splátky nábytek. Jenže kdo chtěl mít u téhle firmy dluh, musel mít trvalé zaměstnání. Vilímek mě tedy přijal do stavu zaměstnanců a já jsem ilustroval jeho časopis Dobrodružný svět od rána do večera. Byla to hezká práce, bavila mě.

Z čeho pramení vaše sympatie k dobrodružné literatuře?

Od jedenácti let jsem si kreslil národopisné obrázky. Kde jsem v nějakém časopise viděl kresbu nebo fotografii lidského typu, exotického oděvu, nástroje, obydlí nebo zbraně, okamžitě jsem si to nakreslil. A národopis, to je přece dobrodružství! Ty obrázky mám dodnes. Za ta léta jsem si vybudoval veliký archiv národopisných reálií z celého světa, z kterého čerpám podrobnosti pro své kresby.

Vaše kresby jsou známé přesností detailu. Nemrzí vás, když vám někteří lidé vyčítají tak zvanou fotografickou přesnost?

Jsem přesvědčený, že čtenář bude mít důvěru v hodnotu ilustrace, když bude mít důvěru v pravdivost detailu. Záleží samozřejmě na tom, o jaký typ kresby jde. Když jde o věc národopisnou - a sem řadím celou řadu známých děl dobrodružné literatury - pak se nemohu od reality uchýlit. Čtenáři chtějí, abych je informoval, a těžce by nesli, kdybych je klamal. Nedávno jsem dostal dopis od jednoho pána, který kritizoval mou kresbu z knihy o válce Severu proti Jihu. Na obrázku byl důstojník s koltem a čtenář mi vytkl, že kolt daného typu přišel do výroby až o dva roky později.

A přece, pokud jde o přesnost kresby, váš styl se vyvíjí. Kupříkladu Vinnetou, jak vyšel u Toužimského a Moravce mezi dvěma válkami, je ilustrován v jiném stylu, než vydání nakladatelství Albatros, a ještě zřetelnější je rozdíl mezi předválečným a moderním vydáním Ducha prérie.

Vycházel jsem z toho, že Mayovi málokdy šlo o podrobný detail, a proto jsem se v kresbě zaměřil víc na krajinu, přírodu a atmosféru děje. Souvisí to se záměrem Karla Maye - jeho indiánské příběhy jsou bajka, a dobrá. Takový Kiplingův Mauglí je také bajka, ovšem krásná. Svých ilustrací Kiplinga, Verna, Rex Beache a Zane Greye si cením nejvíce. To ale souvisí i se skvělou úrovní tehdejšího hlubotisku. Trpím, když vidím svou práci pokaženou polygrafickým zpracováním. Proto v poslední době rád spolupracuji s časopisem Pionýr, tam mají hlubotisk celkem slušný. Ostatní časopisy jsem víceméně vynechal. Když mi na ilustraci vyjde třebas zelený velbloud, nemůžu si to přece nechat líbit! Proto jsem rád, že budu mít stálé výstavní expozice, kde diváci spatří moje obrazy takové, jaké ve skutečnosti jsou. Jedna bude v pavilónu Antropos v Brně. Shromáždí se tam asi 170 obrazů, doplněných prehistorickými reáliemi. Druhá se instaluje ve Dvoře Králové v návaznosti na tamní zoologickou zahradu. Návštěvník uvidí 34 obrazů vývoje přírody od prekambria až do čtvrtohor. Rád bych uviděl výstavu, kterou připravují Japonci. Pořídili tady v Československu diapozitivy o formátu tak 24 krát 30 centimetrů a v Americe si z nich nechají udělat průsvitné obrazy dvakrát tři metry. To bude jedinečná věc, určená japonské mládeži. Když se ty obrazy zezadu prosvítí, divák bude mít dojem skutečnosti.

Lidé upřímně obdivují vaše prehistorické rekonstrukce a ilustrace. V Československu i ve světě máte širokou obec obdivovatelů, dá se říci fanoušků. Takový zájem jistě těší, ale také zatěžuje.

Někdy zatěžuje. Přichází spousta lidí, kteří by chtěli koupit mé obrazy. Ale ty nejsou na prodej. Copak se obraz iguanodona hodí do bytu? Tyhle obrazy patří všem, kdo se zajímají o prehistorii. Ilustrace samozřejmě také nemohu prodávat, a to lidé někdy nedovedou pochopit. Podívejte, tady mi přinesli vyčiněnou psí kůži, aby mne obměkčili a přiměli k prodeji. Dostávám také spoustu dopisů, celé kopce. Někdy ani nestačím na všechny odpovídat. Mám ale radost, když mi napíše osmiletý chlapec dlouhý dopis. V něm popisuje kresbu a já žasnu, co všechno takové dítě dokáže na kresbě uvidět. Čtu to s dobrým pocitem, že moje práce nebyla zbytečná.

Otázky kladl Ondřej Neff










Blesk - neděle 3. července 2011, str. 16 - 19





TOPlist